Název

19.5.2013 Sobotní akce, co se jela v neděli - Opárno Tour

Popis

Společná akce ústeckého a děčínského týmu. Ústí-Řehlovice-Velemín-Opárno-Žernoseky-Ústí (děčínáci + Děčín).

Nešťastné defekty a šťastné náhody - Sobotní akce co se jela v neděli

Původní sobotní plán zhatil déšť. Tento první nešťastný povětrnostní defekt přispěl k tomu, že na druhý den se akce rozrostla o další členy z děčínského týmu, kteří se k tomu ústeckému šťastnou náhodou přihlásili těsně před výjezdem. Společný start obou týmů nastal u ústeckého nádraží, kam se místní část : Stáňa, Katka, Petr, Miky, Olda, přesunula od původního místa srazu u Mikiho pracoviště v Bárku, zatímco děčínští v tu chvíli vytrvale dupali do pedálů, aby v limitu ( který Olda využil k nákupu potravin, jež ihned zkonzumoval) dorazili ve složení : Vlasta, Lukáš a jeho kačenka ( talisman kačeny větších rozměrů, obsazující mu zcela nosič) k prvnímu setkání. ?

Po úvodním společném fotodokumentu všech sedmi stateč... startujících, a to velmi vzácném snímku jak se později ukázalo, jsme vyrazili na nejotravnější úsek, spočívající v průjezdu průmyslové zóny Trmice. První pokus projet ji bývalou zkratkou, zhatil nově postavený sklad. Díky tomu jsme měli možnost projet si ještě jednou kruhový objezd, který jsme si předtím s oblibou dali již dvakrát a střihli to z něj směr trmický hřbitov, který v jakési neblahé předzvěsti symbolizoval netušený konec, který jsme v onom symbolu zatím ještě nerozpoznali.

Po průjezdu Koštovem a nabráním směru na Řehlovice to však přišlo. Oldovi praskla guma. A když praskne guma… je to vždycky špatně, i když nejde o cyklo-jízdu. Tým zastavil a mužská část se pustila do oprav. Jiný rozměr Oldovi duše skýtal jedinou možnost a to lepit. Prasklinu jsme našli, zalepili a nahustil, jenže vzápětí se projevil defekt další. Těsně u ventilku, který i přes novou snahu nebylo v polních podmínkách možné zmáknout. Naději skýtala už jen blízká víska Řehlovice, které nás však zklamala vylidněností a uzavřenými hospodami. Pomoci nebylo. Olda tedy statečně a čestně odstoupil z dalšího pokračování a volbou vrátit se vlakem, vyhnul se tak naštěstí dlouhému, táhlému stoupání směrem na Velemín, které by ho jistě nepotěšilo, stejně jako nás ztráta jednoho člena výpravy.

V nejbližší hospůdce na prvním kopci, jsme proto žíznivě zapili zmíněný úbytek člena, kterému praskla guma. Přitom praskly definitivně Petrovy brýle, které se Stáně rozpadly v rukách. Jeli jsme dál vstříc stoupání a horizontu pod Kletečnou, kde jsme se u symbolického pomníčku zdokumentovali znovu, ale o trochu menším počtu. Osiřelé místo chtěl chvilku obsadit nějaký místní zatoulaný psík, ale nevzali jsme ho - neměl kolo. A nás čekal krááááásný dloooooooooohýýýýýýýý tááááááhlý sjezd, který naše kolesa nesl bez námahy až do Velemína.

Velemín nás uvítal dalším úbytkem a to po zimě zredukovaným počtem místně chovaných divokých kanců, a to na pouhé dva z mnoha a též zmenšeným stádečkem koníků, na pouhé dva ze tří. Pak cesta ubíhala už jen podél Opárenského potoka jeho údolím a vedla nás až příliš rychle na to, aby člověk stíhal pochytat ten nával požitků z čistě zeleného prostředí, pořád dolů pod monumentálním mostním obloukem, který jako obrovská brána, svou klenbou přetínal nebe i údolí samotné.

Po dojetí do Dolského Mlýna jsme v plně obsazené zahradní restauraci, přesto nalezli místo pro pohodlné usazení a konzumaci - dokonce rozděleno na kuřácký a nekuřácký venkovní prostor. Dobře udělal, kdo si dal jen něco lehkého, např. vydatnou gulášovou polévku, ale i těm se chtělo na slunku vzápětí spát. Nápor na trávicí trakt však zaznamenali konzumenti knedlíků s gulášem, nebo knedlíků se špekem. Tučný obsah proměnil strávníky samotné na těžké „knedle“ a od stolu se tak sotva zvedli hnedle. Nakonec se to však podařilo všem a jelo se dál. Naštěstí opět dolů.

Po získání informace na místním fotbalovém hřišti o provozu přívozu, jsme skrze stráň plné vinné révy, evokující francouzský venkov, dorazili až k Labi a šťastnou náhodou se stihli nalodit na plavidlo místního Chárona, který jak sám řekl, měl toho už pro ten den dost. My ale ne. V Libochovanech jsme proto přidali další pivní čárky do pomyslného bločku a teprve pak pokračovali dál do další hospůdky, ale to už poslední a v Ústí. Tam jsme popili společně poslední pivní lok a vyfotili poslední společný dokument, kde je však opět o jednoho člena míň, protože Káťa si zrovna odběhla nakoupit.

Pak už jsme se od „benešáku“ hezky po dvojicích rozjeli k domovům, z nichž nejdál to měli děčíňáci. Ti jediní proto cesto nakonec zmokli a tak byli alespoň takto zalití deštěm, symbolicky pokřtěni za svou první účast na společné ústecko-děčínské výpravě.

Tak zase příště... bez defektů a deště, ale s mnoha dalšími šťastnými náhodami ;-)

Nastavení