Sportovně relaxační club.

https://www.facebook.com/BeerBikersClub
více 

Náš tip

Proměňte svá alba ve fotoknihu!
Ideální jako dárek nebo jen tak na památku.
Levně, rychle, jednoduše.

Přestože se tento závod ukázal jako ještě náročnější, než ho Vicomt Cobram naplánoval a jak ho chudák Fantozzi a Calgoni s Felinim prožívali, tím spíš se podařil a předčil očekávání. To jsem totiž vážně nečekal :-)
Nevím jak to bylo u jiných sportrelax týmů Beer Bikers Clubu, ale v Ústí slabší kusy, antirecesisti a bezvěrci postupně odpadli hned už v průběhu příprav. Dá se to ale pochopit. Vzhledem k proklamovanému nejteplejšímu dni v roce /který pak skutečně nastal/, většina účastníků vzdala ještě na poslední chvíli den před startem. To ovšem ale zároveň umožnilo ostatním borcům trať závodu úměrně upravit a ze 40km ji "zkrátit" na ... STO-DESET ! Jo, 110km to nakonec bylo ... a kdybysme třeba zabloudili... ještě mohli... chtělo se nám... nebo by se nám trať zdála krátká... bylo by to určitě ještě víc ! :-D
Nutno dodat, že někteří z účastníků závodu se o své účasti na něm dozvěděli až v momentě výjezdu... po tom, co jsme na sraz dorazili s Tomášem z Mojžíře. Ovšem vzhledem k obvodu kolem jejich lýtka, který dosahoval skoro obvodu kolem mého stehna, je tato nečekaná registrace v závodu rozhodně nerozhodila... tak jako naopak trochu mě pohled, na ty jejich vymakané konve .
Ve složení týmu který zatím tvoříme Petr, Tomáš z Mojžíře, Tomáš s culíkem /dále kvůli rozlišení jen Tomy/ a Ivo zvaný Růža, vyrážíme od Chemičky ještě před osmou směr Teplice a cestou u Hospody na Luhách nabíráme "babču" Simču, které předchozí noc strávila zas v úplně jiné hospodě a to na Koštově. Z tohoto důvodu čeká na místě s cizím /ale rodinným kolem/... s pánským sedlem. Během zdolávání trasy poté proto posléze pozná, jak jsou chlapský zadky tvrdý ;-)
Do Teplic přez Chabařovice dorážíme po malém zpestření v podobě pádu jednoho z účastníků, který svým kolenem obtisklým do asfaltu, přidělal trošku práce sliničářům, ač sám zůstal téměř nepoškozen. I s natlouklým kolenem však závod odjel celý, přestože i trochu s pomocí omamných látek... ale k tomu až později. Na Teplickém nádraží cyklisté hned obsypou stánek s plechovkovým pivem a kafem. Petr má kafe sebou... tak to fotí. Posléze umístíme kola do vagonu a na perónu beze spěchu snídáme tekutiny... stejně jako pak ještě i část cesty vlakem. Přibližně když dopijeme, projedeme stanici Oldřichov a "závod" pomyslně začíná... tedy jeho původní start. Z vlaku vystoupíme ale až na Louce ... u Litvínova a během pár vteřin už provádíme bleskovou obhlídku místního Hradu /viz. jedno foto/. Jde to všechno fakt rychle, zdá se že to dnes bude fofr.
Za okrajem projetého Litvínova dáváme první točené, které nám ochotná hostinská vytáčí ještě před otvíračkou v hospůdce Kamenný Sklípek, kde její kozy... mají rády tvrdé... (kozy té hospody a pečivo)... jak je zdokumentováno fotem od Tomáše, který pak fotil celý zbytek, protože Petrovi došly baterky /nejdřív právě ty ve foťáku/. Sklípek jsme nevyužili, teplota vzduchu i piva byla totiž akorát k posezení venku na terásce, kterou pak opouštíme krásným mírným stoupáním lesní asfaltkou podél potoka... ve stínu stromů, paráda. Nápis na ukazateli u cesty hlásí cyklolanovku vzhůru 900m /to dáme i bez ní/ ... a pozdější nápis přímo na cestě hlásí, že nájemce obory je č... jak to slušně napsat .... pánský protějšek píči. Hezky se nápisem pobavíme, než nám po pár stovkách metrů úsměv zmrzne / i v tom vedru/ a dojde nám proč tam je. Obora totiž přetíná asfaltku branou, uzavřenou na petlici se zámkem. Není úniku, hradba přez cestu je nedobitná a zbývá ji zdolat obchvatem zleva. Úzká a velmi příkrá provizorní pěšina, vyšlapaná od jiných zoufalých bikerů před námi, stoupá a stoupá...stejně jako teplota vzduchu a dalo by se říct i váha našich bicyklů. Jak trefně do ufuněného a zpoceného ticha poznamenává Tomáš, tak ten namalovanej čůrák na cestě je zbytečně malej.
Nutnou sedací oddychovkou po dosažení vršku, nabíráme sílu k další cestě po pěšince, vstříc dalšímu kontrolnímu bodu. Tím je nedotknutelná zásobárna pitné vody, přehradní nádrž Fláje. Ta se náhle zábleskem své rozlehlé plochy vynoří mezi stromy, po mírném příjemném sjezdu kolem nekonečné hradby plotovek, již zmíněné obory. Na přehradě se vyfotíme... je to naše jediné focení s jinou pitnou tekutinou. Pak přejíždíme betonový "most" s vodou po okraj jen z jedné pravé strany, mineme partu kovbojů na koních... a po shlédnutí toho kapalného množství, pokračujeme rychlým sjezdem zákrut a serpentin do místa, kde začíná stoupák k nezbytnému doplnění tekutin v nejbližší možné pivnici. Slunce nepraží, ale vedro odpovídá předpovědi a před námi zas kopec. Tohle si vypijeme do dna.
Pitný režim opravdu dodržujeme... a v hospůdce na kopci všichni vypijeme další pivko. Simča navíc vypije polévku, uzmutou z koltíku nic netušícím dětem, právě si uvnitř hospůdky dopřávajících oběd...a statný Růža vypije svou sladkou, žárem rozteklou tyčinku. Petr zbytečně nabízí sušenky, spečené do beztvarého balíku a přitom zároveň zjišťuje, že doma nezapomněl jen velkou litrovku s pitím, ale i tousťák co slíbil Simče k polévce. Nachází místo toho ale Fantozziho výbavu, ve které se všichni s chutí zvěčníme. Tomy si již podruhé žádá znecitlivující látku na omlácené koleno, Simča si tím rovnou namázne i loket... někteří z nás ještě polknou Ibalgin z petrovo lékárny. Omámeni pivem, Ibalginem a Xylocainem, to pak zdrogovaní i otupěni horkem, mrskáme polní terénní cestou skrze nestinná, přímým sluncem pražená pole a luka, později lesem po štěrkovkách, které nás svým povrchem, adrenalinově hází do smyků.
Simči polévkový předkrm si žádá druhý chod a tak hned v Moldavě stavíme na zastávce Moldava, v místní nádražní restauraci. Hromadně si objednáváme segedín s knedlem, jen Simča tuto jednotu rozskene... sekanou s bramborem. Než nás stihne přemoct lákavý trávící spánek, raději jdeme sklepat oběd v žaludcích na hrboly hrubého štěrku, kamennou příhraniční cestou na Cínovec... nahoru, dolů... a zas nahoru... a nahoru... a už to jde jen tlačit... a hlavně se nepos... Slunce peče, je skoro praskající suchoprašno, v potoce podél štěrkocesty neteče ani kapka... ale z nás to přímo chčije. Cobram by na nás byl pyšnej ;-)
Cínovec nás odměňuje dalším adrenalinovým sjezdem z vrcholu s nádherným rozhledem do dáli přez zastřižené golfové lány, rychlým sešupem po velké obloukové lávce, za silnici do lesního svahu... a následnou oddychovou vrstevnicí vedoucí na Komárku. Tam se Simča loučí a s obdrženým diplomem účastníka závodu, může zamířit z kopce dolů. My muži míříme nahoru... a to samozřejmě do kopce ...zase! Musím podotknout, že sice jen tři kraťounké zatáčky stoupající serpentýnky na Komárku... ale protože jsem z nějakého důvodu, čekal zákruty dvě...a byly tři... tmí se mi při poslední před očima. Co to je? Že by přece jen ta Angína, nebo údajně i možná Borelioza, na jejíž výsledky krevních testů si mám v úterý po závodu zavolat? /Doplňuji později: byla to jen přechozená chřipka/. Mám to teď na háku ... cca 30sec nádechů a jedem dál ;-) Kluci sice zkoušej strašit, že je před náma ještě jeden šílenej stoupák, ale tady už to znám jako trasu ze zimního běžkování a tak to mydlíme kopcem dolů, pěšinkou létem zatvrdlou, udusanou hrbolatou loukou. Zjišťuju přitom, že jak jsem dával Simče diplom, zapoměl jsem zavřít brašnu, která na jednom takovým hrbolu náhle vyvrhla svůj obsah. Sbírám... a dojíždím kluky čekající pod stromem ve stínu a společně míříme na Montanu, klidnou hospůdku v Adolfově. I když je málem téměř skoro 40°C, najednou mi je zima až mám husinu... ale dokonale ledové pivko mě opět zahřeje do normálu. Je tedy čas rozdat si diplomy, což uděláme a pozitivně hodnotíme závod i pivko. Oboje jako skvělé. Skvělý je pak i sjezd padákem do Telnice, kde se sice závodník Tomáš ocitne krátce mimo trať, ale naštěstí bez nehody.
U hlavního tahu dole jedou Tomy a Růža vpravo směr město, já s Tomášem vlevo přes Strážky směr Mojžíř. Nenávidím ten táhlej, skoro rovnej úsek na Arnultovice, tam mi to prostě nikdy nejelo a ani teď nejde a tady vždycky věřím na zemský magnetismus, který můj železný rám kola táhne právě opačně. Ale při sjezdu přes Ryjice je to už jedno, dosvištíme z kopce do Zátiší na poslední rezatou a už pozávodní sklenici točeného, kterou labužnicky požijeme. Jsme spokojeni a potěšeni ze skvěle vydařené a celkově dokonale užité akce, výborně odjeté v tak bezva partě "závodníků".
Předstartovní Cobram Cup byla akce, co nás měla jen připravit na lehkou recesní jízdu v maskování pro příští rok, kde bude stanovena pevná trasa /s možností to zkrátit/, tak jak byla původně vyhlášena a to na 40km. Čtyřicet bylo ale spíš na teploměru, zato na tacháku máme 110. Tak co Vy na to mistr Cobram... námitka? Něco se Vám nezdá ?! ;-)

Ps: Jak to Vicomt Cobram řekl : http://www.youtube.com/watch?v=hjj8rF9UJDQ

Beer Bikers Club Sport-relax tým Ústí nad Labem : www.facebook.com/groups/460327394047680/
Beer Bikers Club facebook central: www.facebook.com/BeerBikersClub
Beer Bikers Club WEB : www.bbclub.tym.cz

-
více  Zavřít popis alba 
  • červenec 2013
  • 254 zobrazení
  • 0
  • 00
VŠICHNI POZOR !
Toto je vyhlášení závodu Beer Bikers Cobram Cup !
V celonárodní recesi v duchu filmu "Maléry pana účetního" /viz. odkazy na video dole na konci textu/, vyhlašuje Beer Bikers Club celostání individuální akci, jako 1. předstartovní ročník závodu o Cobramův Pohár - Cobram Cup, který tímto vzdává nepřímo poctu především legendárnímu účastníkovi závodu, účetnímu Fantozzi !

KDO se může účastnit :
Prosím abyste se zúčastnili Všichni! A zvláště VY! Potřebujete to jako sůl !
Nezáleží zda jsi nebo nejsi z Beer Bikers Club... kdo se zúčastní, má právo do svého sportrelax týmu vstoupit automaticky.

KDY?
Od neděle 14tého... přesně za 14 dní... tedy:
V NEDĚLI 28.ČERVENCE !

KDE?
Závod je celonárodní a tento první předstartovní ročník proběhne volně ... v nedělním volnu ... všude... kdekoli si jakýkoli sportrelax tým /minimálně dvoučlenný/ naplánuje a zvolí a především zdokumentuje zvolenou odpovídající trasu. Připadá vám 40km moc??? Tak si ji libovolně ZKRAŤTE ... třeba na 60 ! :-))))

JAK:
Jakkoli co nejvěrněji připodobněni oděvem či jinak, co nejvíce některé z postav účastníků závodu... účetnímu Fantozzi, účetnímu Felini... atd.
Vyrobte si na závod svou vitamínovou BOMBU!
Vy méně zkušení, postavte si do cíle manželku Pinu s dcerou opičkou... nebo rovnou pohřební vůz.
Pokuste se zvolit trasu kolem automatu s plechovkovými nápoji...a ještě lépe kolem nějaké svatební hostiny... nakonec nejjednodušší bude, kolem jakékoliv hospůdky do které se dá ze závodu "vyletět" a to nemusí být ani v zatáčce.
Každý účastník závodu ho jede na vlastní nebezpečí a zodpovědnost, vyražte nejen proto minimálně ve dvoučlenném týmu, abyste se mohli i vzájemně dokumentovat a hákovat.

HÁKOVÁNÍ:
Hákovat se za jiné účastníky závodu do vleku lze pouze pumpičkou. V průběhu závodu se lze takto seznamovat a je povoleno takto do závodu vhákovat i jiné nic netušící cyklisty!

DOKUMENTOVÁNÍ:
Celý průběh závodu, včetně příprav, např. výroby masek, nebo taktické přípravy sledováním filmu "Maléry pana účetního" , případnou pozdější rekonvalescenci DOKUMENTUJTE jako foto nebo video. Příspěvky poté uveřejněte ve svých beer bikers sportrelax týmech v příslušných městech / viz. http://www.bbclub.tym.cz/tymy.htm / a také především na centrální stránce www.facebook.com/BeerBikersClub.

SMYSL A CÍL ZÁVODU:
Kromě nedělní zábavy a recese, posílení sportovního ducha a vyblbnutí, je cílem nasbírat co nejvíce dokomentárního materiálu a jeho publikování ve výše zmíněných skupinách na FB. Nejaktivnější a nejvýraznější tým bude v příštím OFICICIÁLNÍM ZÁVODU přizván k organizaci na celé recesní akci, která již proběhne s oficiálními sponzory a za více upřesněných pravidel, jako tradičně pořádaný závod pod hlavičkou BEER BIKERS CLUB.

VÍTĚZ ZÁVODU:
Vítězem závodu je dle filmové předlohy každý účastník, který závod ve zdraví přežije!

Na závěr dovolte slova Vikomta Cobrama :
"Cyklistika je zdravý sport dosažitelný pro všechny. Působí proti stárnutí a nemocem, především však čistí hlavu a přispívá k vyšším pracovním výkonům !!!"
Vikomt Cobram

Důležitá VIDEO inspirace :

http://www.youtube.com/watch?v=hjj8rF9UJDQ - vyhlášení závodu
http://www.youtube.com/watch?v=CdcIr1fdR1A - závěr závodu

Více info na : https://www.facebook.com/events/352038804898595/
Kategorie: sport
více  Zavřít popis alba 
  • 12.7.2013
  • 50 zobrazení
  • 0
  • 00
Bylo nás pět … překvapivě.
Akce byla předem včas naplánovaná, trasy promyšlené tak, že nás v podstatě nemělo co překvapit. Pohledem zpátky, to ale vlastně bylo samé překvápko.
Hned první, asi nejpodstatnější překvapení, které pak zásadně ovlivnilo charakter celé akce, nastalo už v úvodu. Jako černý jezdec se za obzorem hrany nástupiště železniční stanice Mojžíř, náhle vynořil cyklista a rovnou si to namířil k Petrovi, který tu čekal na příjezd ústeckého vlaku, se Stáňou, Michalem a Zbyňkem. „Nazdar, tak jsem tady“ oznámil bajker, ve kterém Petr až zblízka rozeznal dávného spolužáka Tomáše. Ten se prostě rozhodl připojit k nám podle info na FB, vlastně tak jak může každý. Udělal to dobře a nečekanost jeho rozhodnutí tak nejen překvapila, ale o to víc potěšila celý tým, co se sešel ve vlaku, který nás v pětičlenné posádce odvezl do Děčína.
Dalo by se teď rozsáhle popisovat mnoho atributů celé té pohodičky, která nastala po přestoupení v DC do cyklovláčku do Kytlic, kterým jsme se podél říčky, beze spěchu vnořili do nádherné přírody pod nádherným modrým nebem, slibujícím nádherné víkendové počasí. Na rozdíl od předchozích románů, se v tomto případě ale úplně nabízí popis zestručnit a omezit jen na výčet toho všeho co nás PŘEKVAPILO dál, tak jak to posobě šlo:
Den 1. - sobota
1. Jak již zmíněno, účast Tomáše na akci – překvapení nejdřív pro Petra, pak pro všechny.
2. Mikiho zakoupení lístku pro kolo, které ve vlaku nebylo – překvapen nejdříve Petr… pak sám Miky, nakonec vyřešeno v bodě 7.
3. Na nádraží se setkáváme s milou paní hostinskou Zámecké Kavárny, z minulé akce – překvapeni Petr,Stáňa i paní hostinská – ostatním je to jedno.
4. Tomáš všem ve vlaku oznamuje, že poblíž lesního jezírka v Kytlicích, kam máme namířeno v úvodu, stojí rodinná chata od které má klíče a můžeme tam spát – super překvápko pro všechny.
5. Super překvápko pro Tomáše - Oznamujeme Tomášovi, že chatu skvěle využijeme jako základní tábor k uskladnění bagáže a spát budeme na zahradě.
6. Cyklovagón náhle silně zavoní trávou - překvapeni všichni, kdo znají vůni Marjánky – ostatním je to jedno … a to nejvíc asi hlavně tomu provoněnému cyklistovi, který si přistoupil docela v pohodě...
7. Jízdenka pro kolo na jednu jízdu stojí jen 25,- (na celý den 50,-) – překvapení pro Toma.
8. Tomova chata v Kytlicích je vážně fajn – překvapeni všichni… Tom ani ne.
9. Chata je fakt kousek od Lesního jezírka, kde už mají otevřenou boudu s občerstvením, naši dva známí z loňska: Láďa a Petr – překvapujeme se vzájemně a konzumujeme první pivko
10. Jízda nalehko bez bagáže se v lesním porostu do kopce vyplácí – překvapivě odbočujeme z Kytlic blbě, ale ještě to nevíme.
11. Petr mluví německy... s němcem – překvapený Tom. Petr překvapený - že je Tom překvapený.
12. Po protažení kol lesem nás mile překvapuje asfaltka v místě, kde jsme ji ani nečekal.
13. Petr překvapen tím, že mu na dotaz „Jedete z Rybniště“ asi 4 protijedoucí cyklisté postupně odpovídají jen nadšené „AHOJ“
14. Zbyněk překvapuje aktivním dotazem a tím zjištěním informace, že do Rybniště jedeme správně!
15. Asfaltka nás překvapuje parádním prudkým sjezdem v místě, kde jsme to nečekali …
16. V místě kde jsme to rozhodně nečekali … pod tím parádním sjezdem… nás svou cedulí nanovo vítají KYTLICE … ? ! Hm... tak to jsme fakt nečekali.
17. Překvapivě poměrně lehce zdoláváme návrat přes kopec a konečně míříme správně do Rybniště, k nádražní hospůdce a těšíme se na výbornou gulášovku…
18. Překvapení v Rybništi – gulášovka dnes není. Překvapivě to nikomu neva… už. Dáváme pivo.
19. Překvapivě nenápadně skrytá cestička kolem paneláků, o které ale Tom ví, nás vede do hlubokých hvozdů, prozatím zajímavým terénem.
20. Nesrovnalost v mapách nás překvapí nedobrovolnou účastí na naučné stezce, skrze část Kyjovského údolí – jsme poučeni tam příště nejít ani pěšky.
21. Nakonec jsme fakt překvapeni dlouhým adrenalinovým sjezdem z vrcholku neznámého Kyjovského Everestu. Kořeny, bahno, štěrk, potoky, kameny, klacky, roští… hluboký les a v jednom místě dokonce můstek!
22. Po výjezdu z tankodromu zjišťujeme, že překvapivě nikomu nepraskly tlumiče, brzdy, lanka, dráty, gumy… ani nervy.
23. Na Krásnou Lípu a blízkou rozhlednu už SE_ EME ! Překvapivě nikdo neprotestuje.
24. Vyhlášená restaurace DOUBICE, jeden z našich plánovaných cílů, nás nepřekvapuje náporem turistů, kteří jí v tomhle počasí obsypali jak mravenci lízátko u cesty… ale překvapujeme se sami tím, že si i přesto najdeme místo kam si sednout, přesednout a přestože už při chuti, dáme si jen pivko … a jedeme se najíst do Chřibské.
25. Poblíž Chřibské se filmuje, ale touha po guláši, nebo gulášovce nás vede přímo do venkovské hospody ve stylu komunisticko-socialistické výstavy. Překvapivě tu mají oboje. Tedy je tu guláš i ...šovka. A jsou překvapivě výtečné !
26. V asijském stánku cestou kupujeme uzeniny k ohni – mají překvapivě velký výběr buřtů, vuřtů, kabanosů a koniny – překvapivě skoro bez domluvy, jednotně kupujeme ďábelské špekáčky.
27. Překvapivě přesně, po 50ti ujetých km dojíždíme zpět k chaloupce stýčka Toma… a po převlečení do věcí k ohni… jdeme k jezírku k ohni.
28. Miki za vydatné pomoci Stáni, opět přítáhne k ohni kus lesa, což samo o sobě už nepřekvapuje – překvapuje jen fakt, kde to dřevo v tom vysbíraném okolí vždycky najde. Neprozradil. Ale možná že pak ten večer překvapené děti z nedalekého tábora, nečekaně neměly večer ohýnek…
29. Po špekáčkách z asijského marketu překvapivě nikomu nic není.
30. Pijeme kafe, limo, pivo… piva … víc piv… možná pro někoho překvapivě, nebudu bod 30 více rozvádět.

Den 2. – Neděle
1. Překvapivě asi pro mnohé osadníky kolem, se brzo ráno před třetí náš „lampionový“ průvod složený z baterek a čelovek, vrací zpět z Lesního jezírka k Tomově chatě.
2. Nikdo kupodivu cestou nezakopl o bludný kořen, ani neupadl do potoka a sousedy vedle Toma jsme nevzbudili…asi.
3. Tom překvapen znovu – ano opravdu i Stáňule, všichni budem spát venku na zahradě, jen ve spacáku na čerstvém vzduchu. Usínáme překvapivě rychle. Tedy někteří z nás.
4. Nikoho nepřekvapí, že ráno je plné překvapení:
- Zbyněk má v uších nacpané papírové kapesníky. Nemohl spát … údajně.
- Petr co ležel poblíž, se ke svému překvapení dozvídá, že prý chrápal … údajně.
- Spát na čerstvém vzduchu se ukázalo překvapivě prozíravé. Prý jsme v noci tak notně plynovali, že chata by asi jinak vylítla do povětří. Stáňa tvrdí, že to jen kluci … údajně.
- Na stole leží Ibalgin … hurá surprise
- atd.
5. Až ráno postupně zjišťujeme, jak překvapivě útulně zařízená a prostorná je Tomova chata. Využíváme především hygienické zázemí. Ještě jednou tímto díky Tome !
6. Po sbalení bagáže, zkoušíme zajet na snídani k jezírku. K našemu překvapení jsou už taky vzhůru.
7. K snídani si někteří dáváme jen pivo – to je velké překvapení asi už jen pro Stáňu.
8. Stáňa vzápětí překvapena umístěním svého batohu ze zad, na zad…ale na kolo.
9. Cesta z Kytlic do Kamenice je překvapivě KRÁSNÁ. Jinak to nazvat nejde. Pořád z kopce krásnou přírodou podél říčky, za krásného počasí, krásně pohodlnou asfaltkou (v porovnání se včerejším tankodromem sametovou).
10. V Kamenici Petra překvapuje vyústění jeho „zkratky“ na hezky upravené náměstí … z kouska asfaltu zpět na dlažební kostky.
11. Překvapivě snadno vyjedeme velmi pozvolné, ale táhlé vystoupání z Kamenice a projedeme Žandov
12. Za dofukování u pumpy překvapuje Zbyněk tlakem v jeho pneu 1,2 bar! Dotlakuje na obvyklých 3,3… a posouvá se z poslední pozice peletonu do jeho čela. Od té chvíle překvapuje stylem své jízdy, na malý převod a rychlou frekvencí šlapání, takže to vypadá jako by spíš běžel, což mu jako půlmaratonci vyhovuje.
13. Mikiho překvapuje střelba, která ho ruší při jízdě. Střílí mu to do lýtka a tak nemůže moc šlapat. Později fasuje od Petra stahovací obvaz.
14. Po překonání výškového rozdílu si dáváme pauzu na pivko v nejbližším, překvapivě neútulném, hnusném špinavém dvorku … s překvapivě dobře vychlazeným pivem. Je na každém, zda preferuje více prostředí nebo chuť. Jedno sice výrazně ovlivňuje druhé, ale v neděli dopoledne je jakákoli otevřená hospoda, už sama o sobě asi překvapením.
15. Nepříjemně překvapuje další stoupání. Sraz si dáváme až na zastávce. Kdo to vyšlapal dostal od Zbyňka chladivý bonbon. Všichni.
16. Následující zastávka Bobří Vodopády nás překvapuje novým perfektním parkovištem, od kterého vede v ostrém kontrastu totál rozflákaná cestička. Petrovi dojdou baterky ve foťáku.
17. Verneřice překvapují, zataraseným mostíkem, ale jen pro auta. Nutná stoupačka z nich přes horizont nepřekvapuje nikoho. Co nás ale hlavně překvapilo bylo, že jsme si tam včas málem nevzpomněli na cílovou hospůdku U Dubu, kam chceme brzo dojet.
18. Po prohlídce rozhledny... z dálky... následuje nádherně dlouhý sjezd z Verneřic, obvykle průjezdný téměř bez šlápnutí. Tentokrát překvapil silným protivětrem, s nutností šlapat tak občas i z kopce.
19. Překvapila popovodňová cyklostezka do Března. Poničená, ale už tak zprůjezdněná a zčásti uklizená.
20. Závěrečně překvapila hospůdka U DUBU, která nebyla přecpaná, s bezva obsluhou, velkým výběrem a dobrou kuchyní… takže přecpaní jsme za chvilku byli my a to tak, že někteří tři z nás, tam nakonec museli zůstat ještě další hodinu, aby nám slehlo. Akce proto skončila postupně, nejdříve odjel Tom, který pobavil hláškou" nemůžu už jíst, ani přestat jíst", vzápětí Zbyněk, až nakonec Stáňa, Miky a Petr pospolu.
Byla to akce na 2 dny. Hodně jsme viděli a hodně se událo, těžko popis zkrátit ještě víc na úplná hesla. Příště snad už asi jen opravdu mapku trasy a seznam konzumace. V této souvislosti si dovolím osobní překvapení na závěr. Po návratu a oněch ujetých cca 110 km jsem se zvážil. Mám o 2 kg víc…

Petr (https://www.facebook.com/petermaniq)
Za www.bbclub.tym.cz Beer Bikers Club : https://www.facebook.com/BeerBikersClub
a clubový sportrelax tým: https://www.facebook.com/groups/460327394047680/
více  Zavřít popis alba 
  • 16.6.2013
  • 233 zobrazení
  • 0
  • 00
Tak to zas bylo NĚCO !
Cykloabsťák z předešlých chladných dnů, způsobený totální cyklistickou nepřízní v podobě dlouhodobých dešťů, bouřek a následných povodní, se projevil zvýšenou potřebou nutně někam vyrazit a pořádně se prošlápnout. Jezdců při chuti se nahlásilo poměrně dost a protože navrhovaným cílem bylo Jetřichovicko, jevil se už před víkendem příslib zajímavé akce s plánem vyrazit v pondělí. Jak se ale ukázalo, v několika případech nahlášených bajkerů zůstalo v účasti pouze u toho příslibu a ani počasí se nemělo v úmyslu umoudřit. Cykloabsťák ale velel vyjet. A tak jsme po krátké nové operativní domluvě, mezi ústeckým a děčínským týmem, vyjeli hned na druhý den v úterý. A DOBŘE jsme udělali ;-)
Ranní úterní nebe se modralo v rozzářeném slunci, kterému nepřekážel jediný větší mrak, jelikož mohutné proudění větru rozfoukalo všechny tyhle sluneční stínidla z kterých občas zaprší. S rozptýlenými mraky se tak rozptýliy i naše obavy a děkujíce slunci i větru, vyrazli jsme v cca 10:15 nakonec jen dva, Stáňa a Petr, podél Labe do Děčína, kde nás budou čekat další dva členi týmu děčíňáků, Vlasta a Lukáš. Cestou jsme ale větru rychle děkovat přestali, protože ten zmetek to do nás pral zepředu takovou silou, že jsme měli pocit, jako bychom občas šlapali jen na místě. Alespoň ale rozfoukával všechny zapáchající a stále viditelné stopy, po nedávných povodních, které lemovaly cestu až do Děčína. Navzdory protivětru a občasnému rychlostnímu omezení provozu na 50km / hod… které jsme dodrželi a nepřekročili… jsme po čerstvě vyfrézovaném koberci vjeli do bran Děčína a dokonce ještě pár minut před stanoveným limitem na 11:00, dorazili k místu setkání u vchodu do OD TESCO. To má ale vchody dva… Našli jsme se ovšem hned vzápětí. Lukáš, který se na druhý den chystal s kolem na několik dnů do Rakouska, oznámil že z tohoto důvodu doma likviduje zásoby a proto se postaral o proviantní výbavu celé výpravy a tak nebylo ani nutné se zdržovat nákupem. . Akce mohla započít, což jsme ztvrdili i prvním společným fotem.
Vyrážíme. Jak v dívčí válce, vede nás udatná Vlasta v čele jízdy přes děčínský most a svým pravidelným pískavým navigačním signálem, které způsobuje její špatně promazané kolo, si vysluhuje přezdívku Sputnik. Následujeme tuto navigaci až k odbočce, která nám má umožnit snadněji vystoupat nejtěžší úsek cesty, který je naštěstí hned na začátku. Doplazíme se tedy ke kulturnímu domu Folknáře, jehož název je ještě stylově vymalován v rudých dělnických barvách. Před ním doleva a už si to frčíme mezi chaloupkama směrem k ne moc přehledné a frekventované křižovatce v Ludvíkovicích, kterou ale překonáváme všichni, něteří málem stylem „ruská ruleta“. Pokračujeme mírným stoupáním … stoupáním… a větším stoupáním … až konečně dosahujeme odbočky na jetřichovicko. Jsme na vrcholu… i blaha. Počasí je super, vítr ustal , slunce nepálí ale jen hřeje, stoupání je za námi, jede se skvěle a čeká nás jen povozeníčko. A kdyby jen to. Předbíhat ale nebudeme.
Prozatím nás to veze voňavými lesy, samo a bez šlapání, až se ani nechce zastavit. Přesto to ale uděláme a převádíme kola z asfaltky, kolem závory na odbočující lesní pěšinu, která se jako málo ojetá, klikatí mezi borovicemi. Její notně zvlněný terén je ale děčíňákům málo a nutí nás táhnout bicykly mezi stromy. Jejich zvrácený houbařský vkus, brát si místo košíku do lesa kolo, se po chvíli vysvětluje. Na tajném, těžko přístupném místě, je v pískovcové skále ukrytá malá chaloupka s ohništěm. Parkujeme tedy kola ke stromu a sbíráme klacíky na oheň. Ten Petrovi chytá na první sirku a dým z čmoudícího dřeva smolnatých borovic, odhání nenávratně hejna hmyzu, který jediný dosud kazil tu pohádkovou idylku. Petr přikládá, Vlasta a Stáňa vybalují provinat dovazený Lukášem, který zatím špičatí klacíky. Bude se opíkat! Co na tom že je téměř pravé poledne. Ohýnek vesele praská a jeho plamínky se mihotají i v paprscích slunce. Všechno tu voní lesem, dřevem, dýmem, opékanými buřtíky i praženými toasty plněnými šunkou sýrem a kečupem, které když se napraží krátce nad plamenem a pojídají s právě upečeným buřtem, tak to všechno křupe a v puse se přitom lahodně slévá teplá chuť štavnaté uzeniny a rozteklého prouzeného sýra… To nejde docea dost dobře popsat… poslintal bych si totiž klávesnici. Takže to shrňme tak, že v tomhle ohledu to děčíňáci opravdu vychytali , lesní lahůdka si zasloužila odměnu a Lukáš pak celý den za dodaný proviant už nemusel platit pivo.
A když už pak plamínky ustaly a jen žhavý popel sálal ten správný grilovací žár, držela nad ním nervozně svůj buřt už jen Stáňa, která trvala na tom, že chce černocha, který se od kusu dřevěného uhlí odlišuje snad jen tou vůní a odškvařeným tukem. Petr tedy rozfoukává nové plameny a s opálenou kšiltovkou, obočím a celým ksichtem umožní Stáně dopéct její škvarek. No a protože oheň po přiložení opět vesele plápolá, dáváme další konzumační várku . A zase! Buřtíky, šťavnaté touasty se sýrem a kečupem … kolem jen ten les…. a vůně…. Mňám, to už stačí, víc se do nás nevejde. Zažíváme a lenivě skomíráme skoro jako ten ohýnek. Vlasta vytahuje odkudsi ze skrýše plechový „notebook“ což je pouzdro podobného tvaru, ve kterém se po otevření objeví „book“ čili kniha a to návštěvní, do které se tužkou zvěčňujeme jako Beer Bikers Club v zastoupení dvou týmů. Ještě závěrečná fotka, uhasit ohniště a pak zpět ke strojům. Lesní zátiší opouštíme líně a v sedě na kolech, na která hupneme už mezi stromy, mezi kterými nevede ani pěšinka, takže sjezd je trošku adrenalin, nicméně nám drncavý terén alespoň pomůže srovnat tu lahůdku v žaludcích. Nikdo z nás nevrhl ani se nepřevrhl a tak jsme po chvilce opět na lesní cestě a za chvilku už za závorou a zpět na asfaltu. Zanecháváme za sebou to kouzelné místo kde jsme poobědvali… ale teď to právě proto chce dobré pivko.
Pivu vstříc vyrážíme odbočkou na nejbližším rozcestí směr staré Oleška, kde na nás hned za zatáčkou doprava blejskne hladinka za hrází, kterou objedeme a lehce vystoupáme serpentinou až k vysílači na vrcholu. Od něj pak už jen kousek, projedeme vesničkou a mineme pár kempů, aby se nám po průjezdu krátkou alejkou , otevřela další, tentokrát mnohem věší hladinka staré Olešky, ozdobená bílými vlnkami a labuťěmi. Objíždíme vodní plochu zčásti lemovanou zábradlím a zčásti posečeným trávníkem s lavičkami a parkujeme pod mohutnou markýzou u místní kempařské restaurace, jejíž personál už děčíňáky pamatuje, takže pivko je za chvilku na stole. Kolem je docela živo, protože tu právě pobývá nějaká škola se spoustou maldých děvčat. Paradoxně jedinou kočku nakonec ale k sobě přitáhla Stáňa, ke které se přilísala černá chlupatice, instinktivně zřejmě cítící, že černou má ten den Stáňule v oblibě. Dali jsme si desítku, ale bůh ví co to bylo a z čeho to bylo nebo co v tom bylo… výsledek byl ten, že jsme nechali kočky kočkama a přísahali na hlavu Lukášovi kačenky… s následným meleme meleme kávu, pro dědka i bábu…
Když jsme měli namleto a zaplaceno, přesunuli jsme se kousek zpátky k vodě, kde Luki nechal svou kačenku proplavat. A protože ta se koupala, napadlo Petra přísahat na tu bílou kačenku… labuť, která provokativně žrala trávu přímo u našich kol. S tou byl Petr kamarád, protože mu už předtím žrala z ruky jeden ze sendvičů se sýrem… což jsme ale nevyfotili , protože Stáňa po labuti „hodila“ svým kolem. Labuť táta následně zapózoval v obranném dinosauřím postoji, protože s labutí mámou tam měli několik labuťátek dětí. Mezi nima Luki s kačenkou na provázku … Nakonec ho radši vytáhnul a zamotal. S kačenkou na nosiči a popěvkem jéééé-je-je je, všechno se nám otevírá, pak vjíždíme do uzavřené slepé cesty, kam jsme se následně zamotali všichni. Mezi chaloupkama za podezřelých pohledů místních obyvatel a štěkotu psisek, jsme nakonec polomrtví smíchy vybloudili ven.
Po dosažení druhé Nové Olešky a shlédnutí pomníku padlého letadla, zvážli jsme situaci, zda si dát ještě další část cesty přes Růžovku … nebo pivo. Volba byla jasně sportovní a tak jsme vyjeli a s vervou šlápli do pedálů vstříc nejbližší hospodě. Hned dvě po sobě byly ale zavřené , takže nakonec jsme dojeli až do Děčína, do samého centra starého města. Stáňu celou dobu chytala chuť na teplé lívance, bohužel cestou nebyl nikde ani blbej kravín, aby si na něj alespoň sáhla. Že by konečně až teď? Hospůdky v podzámčí slibují splnit nejen toto přání, ale co kola? Silná touha po lívancích zmíněné bajkerky ale způsobuje, že se nám otevírá salónek „Zámecké Kavárny“ kam nás neuvěřitelně ochotná paní kavárnice zve i s našimi stroji. Parkujeme tedy v salonku a usedáme do klidné zahrádky ke kulatému stolečku, kde je nám v koutku po chvilce velmi dobře. Palačinky se zmrzlinou a káva jdou k sobě výtečně, ale palačinky se zmrzlinou a pivo? I to ale někteří z výpravy podstoupí. Pivko je tu ovšem výtečné i samo o sobě a s velmi příznivou cenou . Nikomu z výpravy se proto nechce domů a nebýt už plánů na druhý den, asi bychom to s chutí protáhli. Nakonec si alespoň slibujeme nějakou další akci i na více dní s přespáním … a kdyby kačenka nebyla zrovna s kolem v salonku , přísahali bychom na to… Chtě nechtě nakonec opouštíme milou paní hostinskou, která nám ještě na závěr ochotně cvakne společnou fotku. I my si ji na oplátku zvěčníme a pak vyjíždíme skrze prosluněné staré město na poslední krátký společný úsek trasy.
Jak v dívčí válce, vede nás udatná Vlasta v čele jízdy zpět přes děčínský most a svým pravidelným pískavým navigačním signálem, které způsobuje její špatně promazané kolo, si připomíná přezdívku Sputnik. U Tesca, kde naše výprava začla, tak i končí. Poslední foto. A pak domů. Děčíňáci do Březin, ústečáci podé Labe vstříc krajskému městu. Tahle akce se povedla. Fakt nekecám . Přísahám na kačenku ;-)
Za Beer Bikers Club
Petr

FB stránky Beer Bikers Club - https://www.facebook.com/BeerBikersClub
více  Zavřít popis alba 
  • 12.6.2013
  • 244 zobrazení
  • 0
  • 00
Z pobřeží Labe do pralesa Amazonky za jedno odpoledne.
Tak se dá charakterizovat další výjezd, jehož rozsah okleštila velká voda. Přestože nejsme příznivci povodňové turistiky, počasí nás i přes vodní záplavu vylákalo ven a tak jsme se rozhodli ji prostě přijmout jako fakt, kterému nejsme jakkoli schopni zabránit, ale zároveň by ona zase neměla zabránit nám, v tuto zvláštní dobu zmapovat okolí jinak než obvykle. Vzhledem k obtížnosti dopravy kamkoli vůbec, byli jsme ale nuceni zůstat na území Krásné Březno –Neštěmice-Mojžíř, uzavřeni v této kotlince, kterou z jedné strany odkrojila řeka a kopce a z druhé strany Kozí Vrch. Tam jsme se nakonec cíleně vypravili cestou z Krásného Března, kde díky slepému ramenu cest, které končili v Neštěmicích a Mojžíři, byla snížena frekvence projíždějících aut na minimum cca 1 auto za minutu… až posléze doprava ustala docela. S kolama se nakonec sjíždíme jen ve dvou a cestou potkáváme ještě jednoho kolegu, který nám cvakne alespoň společnou fotku a poté se sám musí vrátit. Dva … Petr a Stáňa, se tak nakonec vypravíme podél rozbouřeného živlu a míjíme domky vyčnívající z vody, skrze které proplouvají po ulicích ukrytých pod hladinou kánoe, lehce evokující nechtěné Benátky.
Dorážíme do Mojžíře, kde ukládáme kola a dále pokračujeme po svých skrze stoupající lesní porost, který svým vlhkem, potůčky a rašící zelení připomíná místy skutečný amazonský prales. Tuto atmosféru posléze umocňuje i pohled z vrcholu Kozího vrchu, kam dorážíme po překvapivých necelých cca 40minutách. Jako by se pod námi vlnila skutečná Amazonka, veletok nerespektující břehy … nové rozdivočelé Labe. Jakkoli je tato scenérie smutná a na mnoha místech až tragická, tak z této ptačí perspektivy je zároveň i svým způsobem úchvatná. Nejsme na vrcholu sami. Cestou tam i zpět potkáváme mnoho lidí, kteří také nevydrželi jen tak sedět doma, ale zároveň jim též nezbylo mnoho směrů, kam se vydat. K našemu překvapení se ale na vrcholu setkáváme i s fotografem až z Prahy, který už několik hodin z tohoto místa dokumentuje měnící se údolí. Foto-dokumentujeme také, oba směry. Pohled přes Mojžíř dál na Neštěmice, Krásné Březno, Skalku, Vyhlídku , Dobětice, Mariánskou skálu… s výhledem až dá a dál na v dáli se lesknoucí klikatící hladiny … a na druhou stranu Valtířov, velké Březno, Neštědice, Povrly…. Údolí jak obvykle nevypadá… děsivé i zvláštní… výjimečné.
Po prohřátí na skalních plošinách nakonec výhled opouštíme a vracíme se tropickým pralesem zpět dolů k labské Amazonce. Kombinace cyklojízdy a zvlášt pak turistiky, společně i s emocionálním náporem si žádá doplnění energie. To nám dopřává nedaleká restaurace Johanka. Po lahodném pokrmu ještě za slunečného svitu dojdeme do soukromí kde máme uschovaná kola a dáváme si závěrečné domácí kafčo s vanilkou a skořicí. Všechny ty výjimečné okamžiky i spousty chutí je potřeba vstřebat. Vy kdo jste se účastnit nemohli, nebo nechtěli…. vstřebávejte alespoň skrze fotky. Byla to výjimečná a svým způsobem velmi zvláštní akce.
S respektem k živlu, který je mocný... i s úctou ke všem, kteří se mu snaží odolat,
za Beer Bikers Club: Petr Sebastian VyMetal (Petermaniq) a Stáňa Pánčus

www.bbclub.tym.cz
https://www.facebook.com/BeerBikersClub
více  Zavřít popis alba 
  • 5.6.2013
  • 156 zobrazení
  • 0
  • 00
Společná akce ústeckého a děčínského týmu. Ústí-Řehlovice-Velemín-Opárno-Žernoseky-Ústí (děčínáci + Děčín).

Nešťastné defekty a šťastné náhody - Sobotní akce co se jela v neděli

Původní sobotní plán zhatil déšť. Tento první nešťastný povětrnostní defekt přispěl k tomu, že na druhý den se akce rozrostla o další členy z děčínského týmu, kteří se k tomu ústeckému šťastnou náhodou přihlásili těsně před výjezdem. Společný start obou týmů nastal u ústeckého nádraží, kam se místní část : Stáňa, Katka, Petr, Miky, Olda, přesunula od původního místa srazu u Mikiho pracoviště v Bárku, zatímco děčínští v tu chvíli vytrvale dupali do pedálů, aby v limitu ( který Olda využil k nákupu potravin, jež ihned zkonzumoval) dorazili ve složení : Vlasta, Lukáš a jeho kačenka ( talisman kačeny větších rozměrů, obsazující mu zcela nosič) k prvnímu setkání. ?

Po úvodním společném fotodokumentu všech sedmi stateč... startujících, a to velmi vzácném snímku jak se později ukázalo, jsme vyrazili na nejotravnější úsek, spočívající v průjezdu průmyslové zóny Trmice. První pokus projet ji bývalou zkratkou, zhatil nově postavený sklad. Díky tomu jsme měli možnost projet si ještě jednou kruhový objezd, který jsme si předtím s oblibou dali již dvakrát a střihli to z něj směr trmický hřbitov, který v jakési neblahé předzvěsti symbolizoval netušený konec, který jsme v onom symbolu zatím ještě nerozpoznali.

Po průjezdu Koštovem a nabráním směru na Řehlovice to však přišlo. Oldovi praskla guma. A když praskne guma… je to vždycky špatně, i když nejde o cyklo-jízdu. Tým zastavil a mužská část se pustila do oprav. Jiný rozměr Oldovi duše skýtal jedinou možnost a to lepit. Prasklinu jsme našli, zalepili a nahustil, jenže vzápětí se projevil defekt další. Těsně u ventilku, který i přes novou snahu nebylo v polních podmínkách možné zmáknout. Naději skýtala už jen blízká víska Řehlovice, které nás však zklamala vylidněností a uzavřenými hospodami. Pomoci nebylo. Olda tedy statečně a čestně odstoupil z dalšího pokračování a volbou vrátit se vlakem, vyhnul se tak naštěstí dlouhému, táhlému stoupání směrem na Velemín, které by ho jistě nepotěšilo, stejně jako nás ztráta jednoho člena výpravy.

V nejbližší hospůdce na prvním kopci, jsme proto žíznivě zapili zmíněný úbytek člena, kterému praskla guma. Přitom praskly definitivně Petrovy brýle, které se Stáně rozpadly v rukách. Jeli jsme dál vstříc stoupání a horizontu pod Kletečnou, kde jsme se u symbolického pomníčku zdokumentovali znovu, ale o trochu menším počtu. Osiřelé místo chtěl chvilku obsadit nějaký místní zatoulaný psík, ale nevzali jsme ho - neměl kolo. A nás čekal krááááásný dloooooooooohýýýýýýýý tááááááhlý sjezd, který naše kolesa nesl bez námahy až do Velemína.

Velemín nás uvítal dalším úbytkem a to po zimě zredukovaným počtem místně chovaných divokých kanců, a to na pouhé dva z mnoha a též zmenšeným stádečkem koníků, na pouhé dva ze tří. Pak cesta ubíhala už jen podél Opárenského potoka jeho údolím a vedla nás až příliš rychle na to, aby člověk stíhal pochytat ten nával požitků z čistě zeleného prostředí, pořád dolů pod monumentálním mostním obloukem, který jako obrovská brána, svou klenbou přetínal nebe i údolí samotné.

Po dojetí do Dolského Mlýna jsme v plně obsazené zahradní restauraci, přesto nalezli místo pro pohodlné usazení a konzumaci - dokonce rozděleno na kuřácký a nekuřácký venkovní prostor. Dobře udělal, kdo si dal jen něco lehkého, např. vydatnou gulášovou polévku, ale i těm se chtělo na slunku vzápětí spát. Nápor na trávicí trakt však zaznamenali konzumenti knedlíků s gulášem, nebo knedlíků se špekem. Tučný obsah proměnil strávníky samotné na těžké „knedle“ a od stolu se tak sotva zvedli hnedle. Nakonec se to však podařilo všem a jelo se dál. Naštěstí opět dolů.

Po získání informace na místním fotbalovém hřišti o provozu přívozu, jsme skrze stráň plné vinné révy, evokující francouzský venkov, dorazili až k Labi a šťastnou náhodou se stihli nalodit na plavidlo místního Chárona, který jak sám řekl, měl toho už pro ten den dost. My ale ne. V Libochovanech jsme proto přidali další pivní čárky do pomyslného bločku a teprve pak pokračovali dál do další hospůdky, ale to už poslední a v Ústí. Tam jsme popili společně poslední pivní lok a vyfotili poslední společný dokument, kde je však opět o jednoho člena míň, protože Káťa si zrovna odběhla nakoupit.

Pak už jsme se od „benešáku“ hezky po dvojicích rozjeli k domovům, z nichž nejdál to měli děčíňáci. Ti jediní proto cesto nakonec zmokli a tak byli alespoň takto zalití deštěm, symbolicky pokřtěni za svou první účast na společné ústecko-děčínské výpravě.

Tak zase příště... bez defektů a deště, ale s mnoha dalšími šťastnými náhodami ;-)
více  Zavřít popis alba 
  • leden 2008 až květen 2013
  • 88 zobrazení
  • 0
  • 00
Referát ze včerejší nakonec i dobrodružné polonoční akce směr Horní Řepčice

Takže… Jak už všichni, kdo sledujete pravidelně skupinu víte, oproti původnímu plánu odjezdu v poledních hodinách, jsme nakonec vyjeli až po 16 hodině. Zpoždění vzniklo díky Mikimu, který díky celonoční návštěvě hospůdky, dorazil na místo sletu (Pivnice Výsluní v Krásném Březně) se čtyřkou v žíle kolem 15:00. Petr si mezitím vyšlápnul „pro zahřátí“ trásku Mojžíř, kopeček na Dobětice a zpět do Bárku za Mikim, kde se ještě chvíli počkalo na případné další zájemce, kteří si ale mezitím, v tom nádherném dni už taky našli náhradní program a tak už se žádní další nepřidali.,

V 16 hodin tedy vyrážíme jen jako duo - Petr a Miky, směr Litoměřice s cílem Horní Řepčice, kde jsme u Petrova kamaráda, který tam na zakázku rekonstruuje starý statek, chtěli rozdělat oheň a přespat. Cesta začala úžasně za skvělého počasí, i když za celkem prudkého, ale o to víc teplého protivětru a my uháníme po střekovské cyklostezce. V pohodičce, klídku a bez žádného spěchu jsme dorazili do Litoměřic, kde jsme ještě pomocí mobilního telefonu domluvili podrobnosti ohledně nákupu proviantu v podobě buřtů a piva, protože podle získaných informací v Řepčicích se nenachází žádný místní saloon s čerstvým pivkem. V místním Kauflandu tedy nakupujeme jídla pro tři a k tomu 8 litrů tekutého chleba. Kola nám značně ztěžkla a s naloženými krabicemi jídla trošku vyvolávaly zdání čínských zásobovačů. S tímto nákladem nás čekal jediný táhlý a výrazně stoupavý úsek z Liťáku do Řepčice.

Tam jsme dorazili, když už se začalo pomalu smrákat. Chvíli jsme hledali kamže to máme vlastně přijet, ale marně, takže opět vyhrává moderní technika a voláme o pomoc s bližší navigací. Po vysvětlení cesty jsme popojeli kousek určeným směrem a nakonec, k našemu opravdu VELKÉMU překvapení, jsme z ničeho nic stanuli před stále ještě otevřenou místní vesnickou hospůdkou se zahrádkou a točeným Svijanským pivem. Podle informací tam žádná být neměla… 8 litrů naloženého piva, nás v tu chvíli vrhlo do pozice pojízdných cisteren a tahačů dříví do lesa.

Za chvíli dorazil i Olda, u kterého jsme chtěli trávit noc a ráno opět vyrazit v sedlech k domovům. Hned u prvního pivka se ovšem dozvídáme, že vše není až tak, jak má být. Na statku se tvrdě pracovalo. V té chvíli bohužel pro nás právě probíhající práce obnášela natírání oken, která z toho důvodu byla po celém baráku samozřejmě vysazená. Nebyla tak k dispozici jediná uzavíratelná místnost. Druhý zásadní problém byl ten, že už nebylo možno nikde rozdělat oheň a třetí, ten nejzásadnější byl, že nebylo vlastně ani kde přespat, protože statek byl opravdu hotová ruina před kompletní rekonstrukcí - bez postelí a dalších vymožeností. Po návratu k hospodě jsme se trochu v rozčarovanější náladě jali porady, co se vzniklou situací. Místní, kteří celý náš rozhovor s neustálým úsměvem na tvářích poslouchali, nám poradili sjet do Křešic, což je vesnice asi 6 kilometrů od Litoměřic, kde se dá sednout na vlak a dojet do Ústí. Po konzumaci studených, ale chuťově skvělých uzenin zapitých místním pivkem, se s plnými žaludky začalo zdát vše lepší. A bylo! V nečekaně teplém vzdoušku následoval úžasný noční sjezd z kopců, téměř bez šlapání až na nádraží v Křešicích, kde Miky jen tak tak zabrzdil, před právě padajícími závorami přejezdu. Tam však ze stanice odjížděl první vlak až kolem 4 hodiny ranní. Prostudováním jízdních řádů se ale dozvídáme, že přímo z Litoměřic nám odjíždí vlak za půl hodiny. Sedli jsme tedy zpět do sedel a jeli jsme směrem k nim.

V pohodě jsme dorazili k cíli v podobě hlavního vlakového nádraží, odkud nás měl za 15 minut vlak odvézt do Ústí. Tato další regenerační doba nám však stačila k tomu, abychom tento záměr přehodnotili. Vyhrála naše cyklistická hrdost. Přece nepojedeme vlakem, když je tak nádherně! Další nové rozhodnutí tedy bylo, jet po vlastní ose s tím, že cestou se najde vhodné místo, kde uspořádáme minipiknik a spotřebujeme zbytek vezeného proviantu. Počkali jsme na příjezd vlaku, vyfotili si sebevědomě zadní červená světla lokomotivy a vyrazili vstříc dalšímu dobrodružství.

Noční jízda byla neskutečná! Teplo, vlahý větřík, vůně rozkvetlých keřů, stromů … kolem absolutní ticho prozvučené jen občas zpěvem nočního ptactva a sem tam cvaknutím přehazovačky. Totální absence aut v silničních úsecích, bezvětří s úžasně čistým vzduchem, nám navodilo opravdu vynikající náladu a my za pravidelného tempa, v klídku a pohodičce nakonec došlapali oproti původnímu plánu zastávky někde cestou u Labe, až na střekovské nábřeží. Za nádherného pohledu na oslněné Ústí odrážející svá noční světla v řece, jsme se posilnili zlatavým mokem. Odtud už jsme pak jen přejeli Benešův most a vydali se směr Krásné Březno, kde jsme další akci v 01:00, s ujetými 75 km vyhodnotili jako další vydařenou a nezapomenutelnou akci v bar Bárku na Výsluní, odkud Miky nakonec odjížděl personálním taxíkem a Petr po své ose směrem k našim domovům, kam jsme oba dorazili kolem 2 hodiny.

Jak byste tohle všechno lidičky nazvali?

Společně ale jednohlasně jsme se shodli na jednom:
Takhle vypadá absolutní svoboda rozhodnutí a volby, kdy je člověk odkázaný sám na sebe a v reálném čase si vybírá, jakým směrem se bude jeho trasa, ale i samotný život ubírat tak, aby z něj něco měl a nakonec strávil jeden úžasný den mezi tím vším marastem, který běžný život přinese. A právě proto to děláme!

Za Beer Bikers Club – sportrelax tým Ústí nad Labem: Miky a Petr
více  Zavřít popis alba 
  • 15.5.2013
  • 52 zobrazení
  • 0
  • 00
  • 4.5.2013
  • 51 zobrazení
  • 0
  • 00
Pohodovka prázdná stezka jen pro nás ,délka 15,48 km jedním směrem....
více  Zavřít popis alba 
  • 20.10.2012
  • 36 zobrazení
  • 0
  • 00
Sólo výjezd vlakem do stanice Polepy u Litoměřic dále Hrušovany,Trnová,Libínky před Jištěrpami odbočka do leva přes pole na kopec na novou rozhlednu NA HOŘIDLECH,sjezd do Chotiněvse,Horní Řepčice,Soběnice,Dolní Nezly,Holní Nezly,odbočka vpravo Nová Vesnička pod zříceninou Litýš,Kotelice,Dolní Týnec,Třebušín,Všeradiště,Rýdeč,Tašov,Malečov,Kojetice a dlouhý sjezd na Střekov.Parádní počasí.Vzdálenost 38,43km Odkaz http://www.endomondo.com/workouts/pqhGnrmKF40
více  Zavřít popis alba 
  • 18.10.2012
  • 74 zobrazení
  • 0
  • 00
Celé léto jsme chystali akci Balt, která se nakonec odsouvá na příští rok. Malinkou, ale o to příjemnější náhražkou se ale neplánovaně, alespoň na krátkou chvíli stal večerně-ranní záliv u přehrady Nechranice, která připoměla krásu zvlněné vodní hladiny moře v několika podobách a odstínech. Ale popořadě...

S využitím volna už den před odjezdem a po pečlívé přípravě... vyrážíme nakonec s téměř dvouhodinovým zpožděním... za které jen částečně mohl komplikovaný spoj do Chomutva... a souhra některých méně příznivých ranních okolností ( nebudeme rozebírat detaily :-) ). Jak ale řekl Zbyněk, který poctivě jako první čekal s naloženým kolem na nádraží od samého počátku a dělal tak Beer Bikers Clubu patřičnou reklamu jako alegorický cyklista.... "každá komplikace má pozitivní důvod". A to se také nakonec potvrdilo. Kdybychom vyrazili včas, patrně bychom kolem Nechranic jen projeli. Takto jsme ale dorazili nejdříve do Mostu, odkud jsme zvolili obloukem přes první vesničku Sedlec, sjezd stále dolů k údolí říčky Chomutovka. Po jejím překonání a krátkém setkání se zběhnutými prasátky, které se nám podařilo ulovit pouze na kameru (večer k ohni tedy budou jen koupené uzeniny), pokračujeme po neuvěřitelně kvalitní, dlouhé, naprosto rovné a úplně prázdné silnici, která spojuje vísky ležící na toku Chomutovky a paralelně kopíruje vedlejší dálnici. Jak přistávací dráha pro letadlo. Martin neodolal a za jízdy roztáhl "křídla" ...

První osvěžení jsme uskutečnili v hospůdce s přilehlým dětským hřištěm a kolotočem...což jsme náležitě využili, jak jest zaznamenáno na opakovaném záběru videa. Rozjařeni a posíleni jsme pak projeli dlouhou a táhlou alej, kterých je v této rovinaté lokalitě požehnaně, na jejím konci doplnili nějaký proviant na večer a pak se vydali ... na západ. Přesně ten se nám začal po mírném stoupání otevírat nad obzorem a motivoval k sešlápnutí pedálů a brzkého dosažení příslibu slunce nad vodní hladinou. Očekávání bylo překonáno. Nechranická hráz nás odměnila úžasným pohledem na koupající se barevná spektra dohasínající žhavé koule, která tavila nebe i vodní plochu s počínajícím příbojem vln. Ten s večerem nejen že neustal, ale když slunce vystřídal stejně žhavý úplněk měsíce, přidalo vlnobití na takové intenzitě, že iluze moře byla dokonalá.

Na první pokus jsme měli štěstí a objevili zapadlý rybářský záliv, s relativně dobrým přístupem a dostatkem soukromí. Tady jsme na písečném pobřeží pod korunami stromů rozhodili svůj tábor. Za chvilku už plápolal ohýnek a zavoněla opečená uzenina. Pivko stihlo jen tak tak vychladnout.. aby nás vzápětí rozehřálo. Čas a svět se uzavřel jen kolem nás, plápolajících plamenů a stříbrné hladiny rozvlněného Nechranického moře...

Když se ohýnek i kluci unavili a šli spát, zůstal bdělý jen měsíc v zářivém úplňku... a Petr. Fascinace bíle prosvětlenou krajinou láká ke zdokumentování a to se i bez použití blesku ve foťáku docela daří. Rybářské bárky, plachetnice, pláž a obzor... iluze mořského zálivu je dokonalá... a silná tak, že nedovoluje usnout. Je klid noci, ticho a smír silných a mocných... tajemný magický čas, kdy lze na krátkou chvíli pochopit alespoň záblesk nepopsatelných tajemství hlubokého vesmíru přímo nad hlavou.
¨
Měsíc v úplňku září tak, že vrhá chvílemi až ostré stíny příbojových vln, které ale postupně slábnou. S každou hodinou se hladina mění a už jen malý náznak svítání zbarvuje šero na obzoru do růžovomodrého přechodu, který s nově přicházejícím dnem vítají hejna kroužících racků a kormoránů, lovících první sousta snídaně. I dnes mají na jídelníčku ryby, které z vody nepravidelně ale vytrvale značkují klidnou hladinu kroužky a kruhy, občas doprovázené hlasitým plesknutím, které spolu s pokřikem okřídlených lovců protíná ticho probouzejícího se dne.

Nejen vodní ptactvo má ale na ryby chuť. Jakmile slunce alespoň trochu rozežene ranní opar a prohřeje vzduch, začne se záliv postupně plnit nájezdem rybářů. Balíme a opouštíme jejich loviště s respektem k jejich teritoriu, které nám patřilo jen tuto nádhernou noc. Je ráno a my po poslední fotce přímo na hrázi vyrážíme dál.

Jako trojice kovbojů, v sedlech svých drátěných ořů, vyrážíme vstříc dálce. Zanedlouho vstupujeme do města s kopmletně vydlážděným středem. Jakoby jen tři, ze sedmi statečných vjeli do vylidněných ulic, které jsou zdánlivě liduprázné, tak i my jsme se ocitli za branami města, které se jevilo docela tiché. Jen pár podivných postav se objevuje na jednom z náměstí, v pozicích jako by naaranžovaných k natáčení nějaké šílené scény filmového braku. Na chodníku dospává poprohibiční opilec, kousek dál hlouček bizarně hororových postav a na protější straně Batman... Podivné město... Žatec. Je neděle ráno, marně hledáme kde si dát snídani, ale bohužel nikde to není náš šálek kávy...a to obvzlášť ke Zbyňkově smůle, který nutně potřebuje svou dávku expresa. Absťák musí vydržet ale až do Postoloprt, tady doplňujeme jen pitnou vodu, se kterou pak na náměstí na lavičkách zapíjíme své snídaňové sušenky.

V Postoloprtech pak kroužíme jak draví orli kolem náměstí. Naší hledanou kořistí je hospůdka se zlatavým mokem, kde mají i presso. Oboje nalezeno nakonec zvlášť, takže Martin a Petr ze zahrádky jedené restaurace nevidí, jak Zbyněk na druhé straně náměstí konečně hltavě a prý i labužnicky, ukájí svůj hlad po dávce kofeinu. Oboje místa jsou ale navzájem zdokumentována a vyrážíme dál. Nádherná podzimní álejka nás svádí z trasy, na které míjíme kuriozní vysokonapěťové stožáry, trčící přímo z hladiny rybníka... (?!).. a po pár kilometrech neznámou krajinou se ocitáme nečekaně v Lounech. Do města ale nezajíždíme, držíme se cyklostezky, která nás vyvádí ven podél Ohře po zapadlé panelové cestě, položené už hodně dávno a vedoucí skrze obostranné hradby stvolů kukuřice, která jakoby zapomenuta, měla být už dávno sklizena. Pomohli jsme tedy trošičku, i když jen velmi symbolicky ;-)

Cesta pokračuje dál, většinou směrem dolů, podél toku řeky. Térén se mění, polní klikaté cesty střídají táhlé oblouky silnic... V Libochovicích nic nedokomuentujeme, naopak si dopřáváme zastávku v příjemné restauraci, kde právě probíhají vepřové hody. Zbyněk si ráno naordinoval vegetariánský den, ale cpe se tlačenkou nad kterou se mlsně rozplývá, stejně jako Petr s Martinem nad kotlíkem husté kroupové zabijačkové polévky s konzistencí v klidu konkurující i guláši.. Mňam! Posíleni gastrozážitkem a doplňěnou energií pak Budyni i Bohušovice, oboje nad Ohří, jen profrčíme a "za chvíli" jsme na mostě v Litoměřicích, kde po ostré doleva bereme směr podél Labe na Žernoseky. Tam je už Burčák ale všechen vypitý a slavnosti u konce. Ještě že tak. Valíme už i tak v šeru dál směr Ústí po cyklostezce, která nás zpočátku překvapuje nově vydlážděným úsekem. Ten však po pár kilometrech končí a mění se na hrbolatou cestu, ztrácející se v houstnoucí tmě. Filmovat se už nedá.

Domů dorážíme unaveni se skorem dvoustovkou kilometrů v nohách. Jestli snad někoho napadá otázka, proč odjet někam vlakem a pak muset šlapat domů takovou dálku, tak odpověď ať nežádá. Odpovědět nelze. Kdo s námi nejel, tak nepochopí. Možná snad videodokument, i když hodně neúplný, něco málo napoví ...

Tak a příště už k Velkému moři. I když vlastně... jak se ukázalo.... velikost zážitků z pláže, na rozměrech hladiny nezáleží. ;-)

Petr
více  Zavřít popis alba 
  • 4.10.2012
  • 219 zobrazení
  • 0
  • 00
  • leden 2008 až září 2012
  • 89 zobrazení
  • 0
  • 00
Někteří členové a někteří příznivci clubu se proběhli v běžeckém davu ulicemi města. Další fandili, cyklospojkovali, fotili, mávali... takže se nás tam svým způsobem vlasrně zúčastnilo docela dost :-) Dva z nás (Martin a Petr) si pak ještě vyjeli na krátkou projížďu cca 70 km přes Litoměřice a Lovosice ... Byl to hezkej sportovní závěr víkendu v super počasíčku ;-)
více  Zavřít popis alba 
  • leden 2008 až září 2012
  • 70 zobrazení
  • 0
  • 00
Tenhle cyklo výlet sestával ze dvou týmů. Vlastně nejprve ze tří. Jeden však odpadl ještě před začátkem, takže nakonec se vyjelo ve dvou partách. První Miky + David najeli hned v pátek do Opárna, kde po propátrání okolí a konzumaci místních pokrmů v tuhé, ale hlavně tekuté podobě (David v podobě nealka), zabrali chatku, kde přečkali do soboty. To už vyrážela skupina ve složení Pítr, Šárka, Petr, Sára, Simča od ústeckého nábřeží. Chvilku se čekalo... jelikož každý čekal na jiné straně nábřeží... ale spojení nakonec klaplo a po úvodním fotu, kdy Šárka prvně objevila na svém foťáku samospoušť ... se vyrazilo. No vyrazilo... spíše vyvalilo. Až na černožluťáka Petra a Simču, měli ostatní pneu podhuštěné tak, že se daly zmáčknou až na ráfek. K tomuto zjištění však došlo až v Církvicích, kde jsme něco dofoukali...ale hlavně sežrali něco ze zásob. V přítomnosti dřevěného vodníka v přístavu šmakovalo o to víc, že kolem kroužilo cca 14 plachetnic v rozplavbě na právě startující závod. Po překonání pár km cyklostezky parta taky kousek poplula Žernoseckým přívozem a následoval výšlap (pro někoho občas prošlap s přeskakujícím řazením) až do Opárna, kde už mezitím do sebe Miky přesouval obsah pivního stánku v restauraci Císařský Mlýn. Tam došlo k setkání účastníků... dalšímu pití pivka, krmení se gulášovkou a krmení rybiček.. které se krmit nechtěly... mrchy zmlsaný. My byli namlsaní také, především z kvalitní gulášovky, kterou Miky přinesl v keramických miskách na tácu jako pravý profi pingl. Chutnala.

Když Šárce zmizela z čela čárka po otlaku z cyklopřilby, vyrazilo se dále vzhůru na Velemín. Část se po cestě pohýčkala s koníkama, kterým chutnalo jablko a Sářina bunda. Část se pak pokochala pohledem na ohrádku s kančíky. Díky tomu došlo k roztažení peletonu na jednotlivé jezdce a následnému špatnému odbočení na Chotiměř, místo na Hrušovany. Ale zmákli jsme to pak takovou "zkratkou trošku do kopce". Na kopec jsme vyjeli ještě několikrát, všichni ho statečně vyšlápli k všeobecnému uznání i obdivu. Vrchol jsme pak zaznamenali společnou fotkou pod památným stromem, připomínajícím nám svými větvemi a výškou, jakou rozvětvenou cestou jsme se dostali tak vysoko...a pod památným pluhem neznámého oráče, připomínajícím nám svou funkcí, že jsme tu rozvětvenou cestu předtím malinko zvorali. A pak už to šlo s náma jen z kopce. A to doslova... frčelo to bez šlapání přes Radejčín až do Řehlovic... a ani tam ta jízda neskončila. Tam to milé děti teprve začalo :-D

Lehce prochladlí jsme se i s kolama usadili v místní hospůdce u přívětivého hostinského, kde jsme se nejen rozehřáli, ale výborně rozseděli, až jsme se nakonec slušně rozšoupli... to vše za pochybného muzicírovaní, pokusného zpěvu a karbanu prokládaném desítkou, která to točí ... tak, že komentář raději vynecháme...a přejdeme do fáze, kdy banda podivně hovořících lidí, opouští za tmy Řehlovice v dlouhé rozblikané koloně, jako by to nejela kola, ale Cola ... která právě veze Vánoce z Řehlovic do Trmic. Tam jsme dorazili právě ve chvíli, kdy na Václaváku končili Queenie na místním festivalu neznámého původu. Dali jsem si tam malou přestávku k radosti všech, především Michala, který pohltil další půllitr s pěnou. Domů jsme však dorazili všichni zdraví, což je celkem s podivem... po tom co někteří z nás měli za sebou. Nutno říci, že stav někho ovlivnil počet ujetých km, u někoho počet zcela jiných jednotek. Ale to už je detail k rozebrání za dlouhých zimních večerů, někdy u společné vzpomínkové akce.

Teď se ale těšíme na další zteč,
tak kolo jeď a pívo teč! ;-)
více  Zavřít popis alba 
  • září 2012
  • 133 zobrazení
  • 0
  • 00
ZASE jedna podařená akcička za námi. Jezdíme pořád dál. Jezdíme pořád ve více lidech. A zažíváme nové neuvěřitelnosti, které stmelují bandu, upevňují přátelství a zůstávají ve vzpomínkách navždy. Tak jako už kdysi táhli čundráci o víkendech krajem, aby našli svou cestu z města, nejdřív po kolejích táhli bosí a pak spali pod celtou ve skalách vprostřed zašuměných lesů, kde ohníček zahříval všechny společně a bez rozdílu.... tak to jsme sice trochu uhnuli, i když ne moc ...

My to vzali na kolech. I když nejdříve taky vlakem a to z Ústí nad Labem do Roudnice. Odjezd z nádraží byl dramatický. Jeli jsme ve složení: Martin, Michal, Petr, Zbyněk. Abecedně řazeno,nikoliv pořadí toho jak jsme postupně dorazili na nádraží, kam jsme se sjeli na poslední chvíli. Do odjezdu pár minut, kola s plnou bagáží pod schodištěm nově zrekonstruovaného nádražní haly, kde nejezdily výtahy, s vlakem co už "houkal" k odjezdu.. první horká chvilka hned na úvod. Naštěstí nehledě na bolavá kolena či tříselnou kýlu jsme dokázali vynést a naskládat 4 kola s plnou bagáží do vagónu, kde se vzápětí našlo volné sezení i pro nás. Než jsme stihli rozbalit karty... byli jsme v Roudnici.

Po krátké prohlídce šikmého dlážděného náměstí v centru a projíždce po mostě s výhledem na řeku i Roudnický Zámek, se přesouváme pod něj na nábřeží směrem na Račický kanál, kde právě probíhá souboj veslic válečných Vikingů, bohatě barevně zdobených. Prostředí lákalo k prvnímu pivku, ale dálka před námi slibovala víc.

Kolem kukuřičného pole, projíždíme přes Štětí, kde jsme úspěšně minuli všechny pumpy, které jak se později ukázalo, budou mít jistý strategický význam dojezdu jednoho z členů. Jedna pumpa přece jen objevena... ale neměli vzduch. Zatímco Petr marně hledal kompresor, co by mu do pneu natlačil trochu tlaku... Zbyněk mezitím do sebe natlačil už asi třetí řízek. Postupně jsme všichni dotlačili kola až do kopce na Chcebuz a zkoukli jak tam filmaři rozmlátili už rozmlácenou scenérii starého statku, kde se natáčel film Lidice. Zbytky ohořelých staveb už asi nikdo neopraví... vesnice je na tu dekoraci pyšná.

Zbyněk sežral další řízek... a to už jsem dostali hlad všichni, takže jsem udělali zastávku hned za vískou u nějaké bývalé Kovárny, kterou obývala překvapená rodinka z toho, ce se jí to kolem baráku usídlilo za žrouty na kolech. A domorodci překvapení jistě byli i pak co jsme odjeli. A to jsme jim tam nenechali ani drobek smetí. Mementem po nás ale zůstala zanechaná dlažební kostka, kterou Zbyněk urputně celou dobu táhnul v zavazadle, jako rodnou hlroudu po tom, co ji vyrval v Ústí z chodníku, aby si s ní podepřel brašny, který mu padaly z nosiče. Petr mu pomohl to vyřešit, řízkem už ho za to ale Zbyněk odměnit nemohl, už do sebe nacpal poslední. A nacpaní jsem byli všichnni. Bylo akorát na čase něčím to spláchnout a tak jsme vyrazili najít hospodu.

Za pár stovek metrů jsem nalezli jakousi domorodou maketu rádoby hospody, ale riskli jsem to o kus dál. Přes různé polní cestičky, jsem se dodrncali až do vesničky Pavlíčky, kde jsem zapadli do útulného soukromého vinného sklípku, kde se pro nás už chladily Svijany. Michal neodolal dorazit se po předchozí svačince utopencem. V příjemném chládku by se sedělo snadno, ale Doksy čekaly.

Po cestě kolem ohradníků s koníkama a chaloupek v různých vesničkách (jednu z nich si Zbyněk oblíbil kvůli jménu) jsem roztahaní dojeli do Doks a doplnili zásoby. Ty jsme předtím nakoupili, na radu jakési paní z parčíku, ve vietnamské večerce v jednom městečku Dubá, protože údajně nic blíž není. Tak jsme tam nakoupili a vyjeli... vzápětí hned za rohem se vynořil místní dům potravin - sámoška. Než jsme stihli babku radilku proklít, přišli jsme na to že byl fakt zavřenej. Ale ten okamžik překvapení stál za to.

V Doksech, jsme tedy na náměstí jen doplnili jen lahve s pitím. Petky s pivem. Martymu se asi zdálo, že málo pění, tak jí cestou párkrát hodil z nosiče, jinak se tam vlastně nic zvláštního nestalo. Tedy vlastně jen taková drobnost po setkání s jedním kolegou domorodým cyklistou, co nám při hledání místa k zakempování v místním lesíku u rybníka, poradil tutovou cestu k bezva místu. Bylo jen potřeba dostat se podle něj určeným směrem... přes asfaltku. Byli jsme ovšem v lese... Po hodinovém motání se v lesním bludišti, které sestávalo z nekonečných kolmých odboček a písečných cestiček, které už už vypadaly, že budou končit hledanou asfaltkou, jsme se za pomoci GPS navigace, dedukce, instinktu a domorodcových slov v paměti, dopracovali ... doprostřed bažin. Jako vojáci ve Vietnamu, jsme se proplétali džunglí, obtěžkáni plnou polní naloženou na velocipédech, jejichž úzké pneu se zařezávaly do měkké bažinaté půdy, která pod nohama v podloží stále více řídla, zatímco okolní les, traviny a houštiny stále více houstly. Čas se najednou neuveřitelně zrychlil, slunce hnalo za obzor a komáři se ženili... naše bojové nadšení dosahovalo vrcholu... už jsme prostě nemohli dál.. dál už to nešlo... no fakt ne... nebyla tam totiž už cesta a tak jsme se naštěstí vrátili. Živí. Z této situace vznikla poze jedna fotka, protože navzdory podmínkám, bylo potřeba tento zážitek zdokumentovat alepoň jedním snímkem... kdybychom nepřežili. Ale přežili jsme .. i když to byl Saigon.

Za tmy jsme po nekonečné cca 10km "projížďce" hadovitou asfaltkou dorazily na Hradčany. Nikoli v Praze, ale v Ralsku. První strategický bod k ukotvení jsme zaujali kde jinde, než v místní hospodě. Brzo, po pár půllitrech jsme objevili, že je plná dobrých lidí...a nejen hospoda, ale celá ves. Naprosto neznámé bandě čtyř cyklistů nejdříve radili uchýlit se na noc někam za ves, ale po postupném sblížení jsme dostali nabídku k přenocování dokonce i pod stříškou u hospůdky. Volba padla ale na možnot tam, kde v chráněné krajině se zákazem dělat ohýnek, pálejí místní čarodejnice.... totiž na centrálním travnatém plácku pro děti. Tam bylo ohniště, dřevo, bytelný zahradní nábytek k sezení i stolování...a dokonce i malý altánek. A hned bylo kde grilovat. Hostinský nám zdarma poskytl kelímek horčice (děkujeme) ... místní krásky nám zdarma poskytly možnost si píchnout (děkujeme) buřty na jejich vidlice k rožnění (viz foto, kde někteří opalují buřty ...a Márty jen tu vidličku). Hezky jsme se najedli, napili, vyspali po tom, co jsem poseděli dlouho u ohně u tiché hudby linoucí se jako MP3 z MIchalova telefonu položeného v těsné blízkosti žhavých uhlíků, které probleskovaly tmou a postupně zhasínaly stejně, jako postupně zhášely naše čelovky... Ráno bylo PRÁZDNÉ ohniště, petflašky od piv... a zadní duše Petrova cyklooře. Po dohuštění, nezbytné dokumentaci, navrácení pícháků (děkujeme) opouštíme vesničku plnou dobrých lidí. Děkujeme a rádi se vrátíme.

Bývalým vojenským prostorem Ralska, kde nenní nic než les a fialová kleč podél cest, se dostáváme postupně přes pár vesniček, krásnou cyklostezkou z Provodína podél rybníka, který je tak zarostlý, že to vypadá jak cesta podél louky, až do Zahrádek. Tam poblíž místního zámku, v malebném centru vísky, převlíkáme ranní teplejší oděv do letní odlehčené pohody... jeden krátí kalhoty, další odkládá nafouklou bundu... a následuje malebná historická zámecká alejka kolem rybníka s labutěma, až do Holan.

V Holanech, den po předchozích slavnostech ještě vonělo grilované sele i když už ho nebylo. Dali jsme alespoň česnečku a samozřejmě pivko. Svijany opravdu chutnaly. Čekání na to až z nás vyprchají, jsme vyplnili pokecem s místními a focením okolního exteriéru..i interieru, který jsme postupně navštívili bez toho, abychom se pak vrátili ke stolu, kde jsme předtím seděli. Takže nic nebránilo tomu, abysme opět pak naskákali na kola a vyrazili. Ujeli jsme pár desítek metrů a v minutě jsem byli bleskem zpátky. NE že by nám tam tak chutnalo. Ne že by jsme se nemohli odtrhnout od Svijan, nebo místní atmosféry. Hnali jsme se k našemu stolu proto, že na něm ležela naše hromádka mobilů, peněženek atd. Scéna jak z filmu. Martin: "Já nemám mobil!" Petr: "Já peněženku!" Michal: "Já všechno!" Zbyněk: "... eee?" Z Holan jsme málem odjeli oholený. Takhle rychle jsme se nikdy do žádné hospody nevrátili !

S několika zastávkami na dohuštění ucházející pneu, doplnění zásob kukuřice a odlehčení od přebytečncýh tekutin dorážíme přes vesničky kolem luk,chmelnic sjezdem z kopce na Kravaře do vyhlášené restaurace U Doušů. Tam doplňujeme nezbytné ztracené tekutiny. Márty a Zbyněk neodolají a cpou se borůvkovejma knedlíkama. Všichni zapíjíme pivem... a to máme před sebou samé kopce.

Po dosažení Úštěku si už ani nic nedáváme. Zdravíme místního stánkaře Jirku, který je ale zaneprázdněn grilováním selete, hosty a švagrem. Vykonáme společné foto a razíme do Lovečkovic.Cesta je nekonečná, Petr s poloprázdným zadním kolem přesto dorazí na kopec dřív než Michal. Kde ten je? Neodbočil a střihnul to nějakým polem, kterého si kus namotal do řetězu. Přesto se shledáváme na dalším rozcestí, kde ho Petr zachytává na poslední chvíli. Dlouhý táhlý a krásný sjezd do Března tím pádem můžeme frčet zase společně. Poslední pivko dáváme u Dubu ve Velkém Březně, odkud půlka (Zbyněk -Michal) frčí domů po cyklocestě a půlka (Martin - Petr) přes přívoz.

Doma po dvou dnech a 130 Km Paráda. Počasí vyšlo a nálada taky. Víc takových výletů. Víc takových akcí. Víc takových cykloparťáků. A víc kompresorů na vzduch po cestě... když náhodou duše tlakem strádá. Ale duše v pneu se dofoukne, nebo vymění...a ty naše člověčí tímhle výletem rozhodně nestrádali vůbec. Naopak. Bylo to super. A to je to, proč to děláme.
více  Zavřít popis alba 
  • leden 2008 až září 2012
  • 181 zobrazení
  • 0
  • 00
  • 3.1.2008
  • 38 zobrazení
  • 0
  • 00
  • leden 2008 až srpen 2012
  • 56 zobrazení
  • 0
  • 00
Parádní akcička,která vyšla od začátku do konce. A jak to tedy proběhlo:

Nejprve Martin a Petr kousíček vlakem, ale jen do Dobkovic, pozdravit kámošku na pumpě...která tam nebyla :-D Pak do Děčína, kde u Tesca sraz s novýnm členem Michalem. Následoval stoupák do Ludvíkovic, dál výšlap až na starou Olešku, s pietní zastávkou u místa pádu Yugoslávského letounu. Na úhledném náměstí s kašnou v Kamenici spořádání svačinky, zakoupené v místních marketech. Pak v klidu a pohodičcce na Mlýny. Tam u Staré Pily stálo čepované pivko 16,- a u starého plotu stálo opřené kolo za 80.000,- patřící jednomu nadšenému a sdílnému cyklokolegovi. Povzbuzeni Konrádem jsme namířili kolem začouzených čertů v chalupě do Kytlic, s mezizastávkou v čundrácké jeskyni. V částečném doprovodu místních bikerů jsme následně zamířili a posléze i dorazili k nádhernému rybníčku v prostřed kopce (většina rybníčků je v této lokalitě na kopci!). Po krátké obhlídce okolí se zastávkou v hospůdce na rozcestí u okaté servírky, pak znova zpět ke zmíněné zátočině s jezírkem v kopci. Tam nám velmi pohostinní majitelé místní hospůdky poskytli nejen táborák k opečení buřtíků, (k němuž Michal dotáhl kus suchého lesa ) dále servis v podobě točených pivek až k ohni, ale i otevřený účet přes celou noc. Tu jsme přečkali pod širákem. Holky s náma nejely,tak jsem spali venku před chatou... ke které nikdo z nás neměl klíče :-) Je dost možné, že břízy přikládané do ohně byly halucinogenní... po předchozím nádechu kouře z ohýnku,nemohli jsme pak usnout a přestat se smát...aniž jsme tušili co je k smíchu. Že by ten skomírající alarm co měl chránit kola...co při půlnočním testu spustil a nešel vypnout???Ráno snídaně u rybníčku ve stejné hospůdce u zátočiny s vodníkem. Po uzavření účtu a převleku do letního, jsme projeli Kytlice a pohodově zvlněným terénem dorazili konečným dlouhým rovným sjezdem až do Sloupu v Čechách. Tam po obhlídce místních zajímavostí...a krásek - turistek, následovala sváča na břehu u vody. Pohodička, slunečno, klídek, dobrá sváča...nechybělo nic, výhled náídhera co nenudil... nebyl důvod zabíjet čas, tak jsme si ani karty nedali. Po realxu opět do sedel a směr Česká Lípa. Tam městem, kolem stadióooonu...dál...kolem stadionu...a kolem stadionu až k zahrádkám s osvěžením v zahradním letním stánku s přístřeškem. S mírným pátráním po vhodných alternativách cest, jsme dosáhli až do Žandova. Zda následovalo zajímavé, ale osudové setkání s turistickou mapou na tabuli v parku. Navedla nás na modře značenou zkráťu po vrstevnici. Paráda! Tvůrce plánku ovšem nezdůraznil, že se jedná o pěší variantu, takže jsme úspěšně minuli modrou odbočku a vydali se stejným směrem po silnici... avšak nikoli po vrstevnici. Na naší trase následovalo mírně podezřelé stoupání... pak kopec ...kopec ...kopec.... nekončící táááááááááááhlý stoupák až do Rychnova. Psychikou nám těsně před vrcholem otřáísl fakt, že jsme se pár kiláků pod špičkou kopce fotili před úřadem v Merbolticích v domění, že vejš to už nepokračuje. Pokračovalo... trasou Tour de Rychnov. Místní krásky nám tam udělaly snímek pod slavobránou. Natěšeni na sjezd jsme zcela opoměli využít blízkého pohledu na vysílač Buková Hora. Následoval táááááááááááhlý sjezd po rozflákané silnici ve výstavbě...( lahůdka pro videokameramany s kamerou na řidítkách). Sjezd po přerušení technickou pausou nutnou k nahození spadlého řetěru, nás postuně dovedl na polabskou silnici a následně na cyklostezku až k přívozu ve Velkém Březně, po němž jsme se po nutném svlažení hrdel jedním Březňákem, přeplavili na druhý břeh a vítězně dorazili do cílové restaurace Johanka v Mojžíři. Zde se uskutečnila finální večeře zahájená slavnostním přípitkem z úst vedoucího akce Martina, který ji připravil. Ne večeři... tu akci. A to dobře, neboť celkovým krátkým zhodnocením víkendu, jsme dospěli k názoru, že to stálo za to, bylo to skvělé a kdo nejel tak to projel na celé čáře. My naopak celkově projeli za dva dny cca 130km s nákladem v zadních brašnách. Pohodička, které se s námi příště nemusí obávat ani méně trénovaný a nezkušený... víkendová cyklistka. ;-)
více  Zavřít popis alba 
  • leden 2008 až srpen 2012
  • 167 zobrazení
  • 0
  • 00
  • leden 2008 až srpen 2012
  • 30 zobrazení
  • 0
  • 00
  • leden 2008 až červenec 2012
  • 39 zobrazení
  • 0
  • 00
Nedělní akcička v nádherném počasí na říčce Bílina v úseku Hostomice - Koštov. Opět tradičně perfektně zorganizovaná do detailu a to především Pavlem. Voda v celku klidná, takže jízda až na drobnosti pohodička. Není co dodat, užili jsme si to. Po předchozí sobotní akci s cyklobusem po krušnohorských vrškách, to byl fajn víkend s příjemnou únavou na konci ;-)
více  Zavřít popis alba 
  • 24.6.2012
  • 55 zobrazení
  • 0
  • 00
1 komentář
  • 1.1.2008
  • 34 zobrazení
  • 0
  • 11

Nebyla nalezena žádná alba.

Sportovně relaxační club.

https://www.facebook.com/BeerBikersClub

Adresa na Rajčeti

www.bbclub.rajce.idnes.cz

Aktivní od

26. dubna 2012

Pohlaví

neuvedeno

Datum narození

neuvedeno

Webová adresa

http://www.bbclub.tym.cz

Moji fanoušci na Rajčeti (sledují mě)

reklama